Z poptávek, co dostávám skoro každý týden:
„...jsme oba dost nefotogeničtí a neumíme se před foťákem absolutně uvolnit.”
„Hrozně nerada pózuji před foťákem a nemám ráda umělé nastavované fotky.”
„Jsme dost stydlivý pár, co se týká hlavně focení, a i celkově té pozornosti, která nás na svatbě čeká, se bojíme.”
Když tohle čtu, chci rovnou odpovědět jednou větou. Nefotogeničnost není vlastnost. Je to zážitek z focení. A s tím se dá něco dělat.
Co o tom vím ze své zkušenosti
Já jsem se dřív taky nerad fotil. Vím přesně, co na sobě vidím. Hrbím se, jsem hubený, vlasy mě nebaví furt stříhat. Většinou mám na hlavě bekovku, protože mi s tím prostě je líp.
Co jsem s tím udělal? Nic zvláštního. Nechal jsem se fotit častěji, aby mě to přestalo rozhazovat. Občas si vzpomenu, že se nemám hrbit. Ale hlavně mi to je nějak jedno. Všichni nějak vypadáme. Buď se s tím smíříš, nebo se změníš. A to většinou stejně nejde.
Píšu to proto, že vím, jaký to je. A proto taky vím, že motivační věty typu „prostě se uvolni” nefungují. Člověk, který se foťáku bojí, se neuvolní tím, že mu to někdo řekne. Potřebuje jiný postup.
Proč to vlastně cítíš
V zrcadle se vidíš obráceně. Na fotce správně. Mozek to čte jako „to nejsem já”. Není to o tom, jak vypadáš. Je to o tom, že si na tuhle verzi sebe nejsi zvyklý.
A druhá věc. Nikdy ses to neučila. Modelky trénují pózy roky, na foťák si zvykají každý den. Od tebe se čeká, že to dáš napoprvé na svatbě, před stovkou lidí.
Jak to řeším u lidí, co se foťáku bojí
Před lety jsem fotil pár, který se foťáku reálně bál. Když to cvaklo, doslova sebou škubli. A přesto chtěli hezké fotky ze svatby.
Domluvili jsme se, že si měsíc před svatbou dáme předsvatební focení. Začali jsme pomalu. Fotil jsem je zdálky, pak postupně blíž. Víc jsme kecali než fotili. A na konci toho focení už jim to bylo úplně jedno. Na svatbě pak během obřadu foťák vůbec nevnímali. A u portrétů je to už i bavilo.
Nikde v tom nebyla žádná technika na uvolnění. Jen čas, pomalý postup a situace, které byly úplně obyčejné. To je celé.
Když s někým pracuju, nefotím pózy. Fotím lidi v nějaké aktivitě. Procházejí se, objímají se, povídají si. Nedívají se do foťáku, nemusejí nic hrát. A čím víc času máme, tím míň křeče v tom je.
Někdy ale paradoxně právě přehnané pózy hned na začátku focení pomůžou k tomu, že se uvolníte, první fotku třeba fakt poskládáme kousek po kousku, vyfotíme, hotovo a najednou je vám všechno jedno. Skutečně dává smysl začít něčím náročnějším, trochu jakoby výzvou a pak je to jen a jen jednodušší. Například při focení ve městě začít někde kde je nejvíc lidí, nejvíc stresu a když pak pomalu procházíme klidné uličky, už je vám to focení fakt jedno.
Co funguje nejen při focení
Pár věcí, co stojí za vyzkoušení. Pomůžou u focení, ale stejně dobře u prezentace v práci, na pohovoru nebo před kamerou.
Začít výzvou. Začněte něčím co je míň příjemný, trochu se překonáte, jen si to zkusíte, fotka se smaže a postupně přichází jednodušší a pohodlnější část focení.
Úsměv, který není křečovitý. Nejdřív to trochu přežeň. Opravdu se usměj naplno. Mysli na jednu hezkou věc. A pak se vrať k neutrálnímu výrazu. Radost zůstane v očích a nikdo nepozná, že to “je na povel”.
Oblečení, ve kterém se cítíš nejlíp. Ne to, které „vypadá dobře”. Nepohodlí se pak stejně vždycky pozná.
Co mám dělat s rukama? Kam s rukama je ta nejčastější otázka. Ruce, které nic nedělají, vypadají nervózně. Ruce, které dělají cokoliv, vypadají normálně. Drž něco, strč je do kapsy, opři se. Pokud jste dva, držte se, pohlaďte se, obejměte, dělejte blbinky…
Dýchej. Místo soustředění na „uvolni se” jednou pořádně vydechni. Úsměv po výdechu je přirozený.
Nekoukej na fotky hned. Ať jsou to svatební fotky nebo cokoliv jiného, nech si trochu odstup. Mozek pořád řeší, jak jsi „měl” vypadat, míchá se představa a realita. S odstupem to uvidíš maličko jinak.
Najdi si situaci, kde ti je dobře. Stačí najít prostředí, činnost, něco co zrovna pro tebe funguje. Když vidíš reportážní fotky a líbí se ti, nejdi za někým, kdo dělá složitě aranžované portréty a naopak pokud potřebuješ přesné vedení a pózování, najdi si někoho kdo má blíž k fashion focení.
A to je asi tak všechno. Kdyby ti tohle dávalo smysl a přemýšlíš o svatebním focení, takhle pracuju já. Ale i kdybys šel za někým jiným, pamatuj si tu jednu větu. Nefotogeničnost není vlastnost. Je to zážitek z focení. A ten se dá změnit.